♥ Světu jsi možná jen jedinou osobou,ale jediné osobě můžeš být celý svět ♥

Kočky a něco o nich

12. srpna 2007 v 15:39
Úvod

Kočka je dnes snad nejoblíbenější domácí zvíře na světě. Proč to tak je, není dost jasné. Kočky nejsou poslušně jako psi a nemůžeme je naučit provádět veselé kousky, ani nám nebudou nosit trepky. Už ani nepracují jako lovci myší. Jsou nezávislé a vždycky budí dojem, že nás ke svému přežití nepotřebují. Mají v sobě jakési tajemství - můžeme si myslet, že své kočce rozumíme, ale je to opravdu tak? Jejich výraz jakoby říkal "Můžeš si myslet, že mě znáš, ale já o tom vím své". Popsat to, co dělá kočku kočkou, je těžké. Zeptejte se kohokoliv, komu se dostalo provilegia sdílet svůj domov s nestálou kočkou, a dostanete od každého jinou odpověď.


Encyklopedie

Sekce šelem kočkovitých (Felidae, viz t.), rodu téhož jména (Felis L.) a rovněž tak pojmenovaného podrodu (Felis aut.). Počítáme k ní menší šelmy kočkovité starého světa bez chvostů na boltcích, se zornicí v podobě svislé štěrbiny a s drápy dokonale zatažitelnými. V Evropě jest domovem [Kočky]k[Kočky]-ka divoká (Felis catus L.), statná šelma zdélí 80 cm, s ocasem jen 30 cm dlouhým, tlouštky všude rovné, na konci tupým a nikoli zašpičatělým, s hlavou zavalitou a hojnými kníry. Hustá a dlouhá srst má barvu šedou, někdy málo nahnědlou nebo zažloutlou s načernalými pruhy příčnými; jen zpodek těla a vnitřek stehen mají barvu světlejší, nažloutlou, na břiše jsou řídké skvrny tmavé, na hrdle skvrna žlutavě bílá. Na temeni jsou 4 podélné pruhy černé, z nichž oba vnitřní pak splývají v prostřední temný pruh hřbetní; oko má duhovku červenavě žlutou. Ocas jest černě kroužkován a také na konci černý. Domovem [Kočky] divoké je střední Evropa kromě Čech a končin severnějších, zejména pak jižní a východní krajiny evropské. U nás byla poslední tato šelma ulovena v Blánském lese r. 1836; v březnu r. 1895 zastřelili jeden kus na panství oseckém, ale ten se asi za tuhé zimy sem ze sousedních hor Německa zatoulal. Divoké [Kočky] přebývají v rozsáhlých a hustých lesích hlavně jehličnatých, ve krajích skalnatých. Mívají pelech v houštinách, ano i v močálech, ale žijí jako samotáři kromě té doby, kdy se mají pářiti. Děje se to v únoru; v dubnu mívá samice 5, 6 mláďat. Jsou to šelmy škodlivé; vycházejí na lov se soumrakem,-živí se především hlodavci a ptáčaty, ale napadají i zvěř a j. větší ssavce. Proto i pro kožešinu je lidé pronásledují.-Příbuzná [Kočky]-ka stepní, manul (F. manul Pall.), jest menší a nižší (délka těla 52 cm, ocasu 27 cm) a má srst světle šedou; na líci jest pruh černý, temeno poseto drobnými skvrnami téže barvy, hruď jest na předu černá, na žlutavě šedém ocase je 6 kroužků černých a také konec jeho má barvu černou. Tento druh jest domovem ve stepech vysoké Asie a v jihových. Sibiři.Ještě menší [Kočky]-ka plavá (F. maniculata Rüpp.), zdélí jen 50 cm a s ocasem 25 cm dlouhým, má srst nahoře žlutavou nebo také trochu do šeda, uprostřed na hřbetě poněkud narudlou, na bocích světlejší, vezpod bělavou. Na temeni hlavy a na šíji má 8 temných pruhů podélných, na trupu a na nohách podobné pruhy příčné, ale nepříliš zřetelné, na ocase 3 kroužky černavé a konec téže barvy. Žije v Palestině, Nubii, Habeši, Súdánu a tu a tam i ve vnitřní Africe. Od ní bezpochyby pochází naše [Kočky]-ka domácí (F. domestica Briss.). Má na rozdíl ode všech popsaných druhův ocas delší než polovinu těla, ku konci zúžený a tu kratší srstí pokrytý. Barva srsti bývá rozmanita; známe [Kočky] bílé, černé s bílou skvrnou na hrudi, barvy žemlové, ryšavé, šedé a j., pak [Kočky] všelijak žíhané a skvrnité, ano i trojbarevné, t. j. bílé se žlutavými a černavými skvrnami (z pravidla kočky, nikoli kocouři). [Kočky]-ka domácí je kromě nejstudenějších krajin severních a horských snad všude zvířetem domácím; v Evropě byla ještě v XI. a XII. stol. dosti vzácna. Lne spíše k domu, než k rodině svého živitele, jíž se jen houževnatě drží, má-li se dobře. Jest to zvíře čistotné, velmi užitečné, hubící hlodavce (myši) i hmyzy škodlivé, ač i po ptáčatech pase a mlsnotu svou vždy ukrotiti nedovede. Jest chytrá, odvážna i statečna, má výborný zrak a sluch; příslovečná faleš její není vlastností všech koček vůbec. Všecky její pohyby jsou ladny; za kořistí se plíží, umí tělo ku podivu prohýbati a provléci dosti úzkou štěrbinou. Obratně šplhá a skáče; letíc s výše vždy na měkká bříška tlap dopadá. Jinak sedává na zadních nohách, přední majíc vzpřímeny; spává svinuta v kotouč. Hlas jest známé mňoukání; také »přede«, funí a ze zlosti prská. Tou dobou, kdy se [Kočky] páří, pronikavě v noci po střechách křičívají. Bývá to dvakráte do roka; poprvé koncem února nebo počátkem března, podruhé v prvých dnech června. Po 55 dnech mívá pak samice 3-6 mláďat, která teprve as 9. dne prohlédnou; samice je pečlivě ošetřuje, statečně jich brání a vůbec na jevo dává upřímnou lásku mateřskou.-Z odrůd [Kočky] domácí jsou nejznámější [Kočky]-ka angorská (F. d. angorensis; z jižní Sibiře) s dlouhou, hebkou srstí barvy bílé, někdy žlutavé nebo našedivělé, pak [Kočky]-ka krátkoocasá (F. d. ecaudata; z ostrova Manu) s vysokými nohami a krátkým ohonem.


Historie kočky domácí
V průběhu své historie prošly kočky několika obdobími vzestupu a poklesu na žebříčku své popularity. Některé nejstarší zprávy o kočce domácí lze najít ve starověkém Egyptě, kde byla uctívána jako bohyně a kde byl za její zabití ukládán trest smrti. Kočky byly pohřbývány s obřadem hodným faraona a bylo zcela běžné, že byly balzámovány stejně jako tehdejší králové. Právě díky těmto mumifikovaným kočkám jsme získali poznatky o původní kočce domácí. Britské Muzeum v Londýně uchovává kořist, která byla na přelomu století vynesena z pyramid a k níž patří mnoho mumifikovaných koček. Když byly z mumií sejmuty obvazy, ukázalo se, ža si byly všechny kočky podobné; byly malé, krátkosrsté, měly hnědavý kožich s tikkingem a byly dost podobné plemeni, které se dnes jmenuje Habešské.
Vztah ke kočkám, které byly kdysi uctívány jako bohyně, se změnil během střednověku, který je považoval za příbuzné čarodějnic. Čarodejnice i kočky si tenkrát protrpěly stejný osud, když byly za živa upalovány. Černá kočka byla vždycky spojovaná s čarodějnictvím a z toho pocházejí některé pověry. Černá kočka, která vám přeběhne přes cestu, je podle jedné z nich předzvěstí neštěstí, přestože někteří lidé černou kočku naopak považují za šťastného maskota - někde cestou asi někdo prohodil drátky. V Barmě a Thajsku byly kočky vždy chovány ve velké vážnosti. Plemena, která dnes známe jako Barmanky, Siamky a Koraty pocházejí z těchto pžedků ze vzdálených částí světa. Siamské kočce se říkalo "Královská" kočka Siamu a mohl ji vlastnit pouze člen královské rodiny. Bylo považováno za poctu, když někdo takovou kočku dostal - většinou byly věnovány hostujícím hodnostářům z cizích zemí, kteří si získali královskou náklonnost. Je možné že zdejší kočky mají ocasy deformované vlivem limitovyné genové výbavy, vyskytující se v těchto vzdálených oblastech. Podobné rozmnožování v rámci rodu je vidět i v Japonsku; populace tamějších domorodých koček neměla možnost křížení s nepříbuznými kočkami, a tak byla každá benetická vada v každé generaci zdvojnásobena. Tímto způsobem vzniklo plemeno, kterému dnes říkáme Japonská krátkoocasá kočka. Postupné zvětšování lodí a jejich stále větší schopnost plout dál a dál změnila budoucnost koček. Byly drobnými lovci myší a většina lodí využívala jejich služeb jakožto lodních "koček". Kočky vždycky byly velkými umělci úniků a nebylo nic nezvyklého, že z lodí utíkaly, takže bylo nutno chytit nějakou jinou, místní kočku jako náhradu a převézt ji s sebou zpět domů. Nedaleko od anglického pobřeží je u přístavu Liverpool ostrov Man, malý ostrůvek, který je domovem bezocasé variety, která se jmenuje Manská kočka.
Existuje domněnka, že se tyto kočky původně dostaly na ostrov na lodích plujících z dalekého Východu - bouřlivé počasí občas lodě přinutilo u ostrůvku zastavit a je docela pravděpodobné, že tu nějaká kočka z lodi vyskočila. Protože má ostrov jen málo obchodních a jiných kontaktů s pevninou, kočky se tu mohly volně křížit mezi sebou navzájem, a tak byl faktor zakrňování ocasu stále výraznější. Ještě dnes je většina koček na ostrově Man bezocasá, i když občas mají koťata s ocásky.

Vývoj kočky domácí

Všechny kočky pocházejí ze svých větších, divokých příbuzných a část toho, co po nich zdědily, je na současných domácích kočkách stále ještě patrná, ať jde o kočky čistokrevné nebo o křížence. Evoluce kočkám poskytla kožich s kamufláží, který je skrývá před predátory. V divoké přírodě má instinkt kočky k tému, aby během dne spaly a lovily až pod příkrovem temnoty. Návštěva zoo potvrdí, jak úspěšná tahle kamufláž byla; lvi, kteří žíjí v suchých oblastech s řídkou vegetací, mají srst v barvě písku, sněžní levharti jsou světlí, takže splývají se svým zasněženým okolím, rysci bažinní mají kožich obvykle skvrnitý nebo pruhovaný, což odpovídá skvrnitému osvětlení nejnižšího podlaží lesa. Stejně chytrý je i kožich domácí želvovinové kočky - pro samici, která pečuje o svá mláďata, je kamuflážovaný kožich velice důležitý a díky želvovinovému vrorování je kočka na pozadí rozličných míst téměř neviditelná. Želvovinovi gen je pro tento účel vázaný na pohlaví a vyskytuje se pouze u samic. Protože kočky mají sklon během dne spát, vyvinuly si další ochranný mechanismus, který lze dodnes pozorovat u koček domácích. Kočky mají na vrchodu hlavy mezi horním okrajem očí a ušima velmi málo srsti. Podívejte se na kočku, když spí, a uvidíte, že oblast s řidší srstí vyvolává dojem, že má široka otevřené oči a že je připravena zaútočit. Je to jednoduchý, ale účinný způsob ochrany. Délka a typ srsti závisí na tom, z které části svéta kočka pochází. Skotská divoká kočka má tlustý a hustý kožich, který ji udržuje v teple a suchuběhem mrazivých skotských zim. Perské a angorské kočky, které přišly z vysočin Íránu a Turecka si obě ze stejného důvodu vypěstovaly dlouhý kožich: v horkých oblastech je v noci a v zimě chladno a mimořádně dlouhý kožich má dobré izolační vlastnosti. Siamské kočky mají světlý kožich s jemně hedvábnou strukturou, který jim umožňuje rychlé ochlazení za horkého počasí. Ruské modré kočky, o kterých se původně předpokládalo, že pocházejí z Archangelska, mají zvláštní "dvojitý" kožich, díky kterému je jim teplo i v baltickém klimatu. Kočky byly mnoho desetiletí převáženy sem a tam a neskončily ve všech případech v klimatickém prostředí, kterému odpovídá typ jejich srsti. To je důvod, proč majitelé dlouhosrstých koček jejich dlouhou srst v horkém období roku stříhají a proč variety, které pocházejí z Dálného Východu a žijí v chladném klimatu, vítají během chladné části roku přitápění.


Chování koček

Mnohé z projevů chování moderních domácích koček přímo souvisí s jejich divokým původem. Není ti vždycky společensky přijatelné, ale kočky jsou velice teritoriální tvorové a mnouhu z jejich chovíní odráží jejich potřebu kontrolovat teritorium, zvlášť když nejsou vykastrované. V přírodě je toto teritoriální chování důležité. V době hladu nebo sucha je kolem málo potravy a samec si teritorium hlídá proto, aby zabránil vpádu cizí konkurence a ochránil svůj výsadní prostor a kořist, která v něm žije. Pokud je s ním i samice s koťaty, je to ještě důležitější, mají-li koťata přežít. Napadení koťat cisím samcem není nic neznámého. Platí to i dnes - loupeživý kocour může bezbranná koťátka lehce zabít i ve vaší vlastní zadní zaharadě. Kočky si své teritorium rády vyznačují chemickými značkami - ty ovšem ostatním kočkám oznamují, že jsou vpády na tohle území "zakázané". Nejběžnější způsob značkování je nastříkání koncentrované moči na hranice teritoria. Pro nás lidi to je jeden z nejnepříjemnějších pachů, které známe, a obvykle jej spojujeme s nekastrovanými samci; je to další dobrý důvod ke kastraci. Ale nekastrované samice - zvlášť jsou-li v říjí - a dokonce i někteří vykastrovaní jedinci postřikují také. Kočky, které byly během chladných zimních měsíců zavřené v domě, pravděpodobně postříkají všechny čtyři rohy zahrady, jakmile se z jara dostanou ven. Mráz zničil všechny předchozí teritoriální značky, a tak je kočka musí rychle obnovit, než si na její místo začne dělat nárok jiná. Pokud jsou tyto aktivity prováděny mimo dům, nijak moc nás to nerozhází. Když však bude stříkat uvnitř, začne být náš dům společensky nepřijatelný, ačkoli pro kočku má její počínání naprosto zřetelný smysl. Dobře přizpůsobené, společensky integrované a kastrované kočky uvnitř v domě normálně neznačkují, ale může se stát i to. Nejběžnějším důvodem, proč kočka stříká uvnitř je, že se v domě objevila jiná kočka. Starší obyvatelka ji vnímá jako nebezpečí a označkuje "svůj" dům vlastním individuálním pachem. Tohle se může stát i v případě, že si domů pořídíme nějký kus nábytku z druhé ruky, který páchne jinou kočkou; instinkt domácí kočce velí, aby jej postříkala, a tak jej řádně označila jako součást svého domova. Kočky značí své teritorium a nechávají na něm své zprávy i jinými, přijatelnějšími způsoby. Kočky mají pachové žlázy na několika částech těla, zvlášť na zadní části hlavy. Když kočka příjde a tře si hlavu o vaše nohy, znamená to ve skutečnosti, že si vás značkuje. Poselství, které takto předává ostatním kočkám, se zhruba překládá jako "Tohle je můj člověk, nepřibližuj se". Ze stejného důvodu se kočka otírá o některé předměty v domácnosti, například o nábytek; kočky značkují své vlastnictví, ale dělají to neškodným způsobem. Totéž chování můžeme pozorovat i venku mimo zahradu, ale tady to vyžaduje delší konverzaci s kočkami ze sousedství, se kterými si navzájem zanechávají zprávy v jakési "mrtvé schránce". Třením o zeď, stromy a ploty může kočka okolní kočičí populaci zdělit, co se děje: "Zuzka momentálně hárá" nebo "Sama právě vykastrovali"... Dokonce i tehdy, když kočka drásá strom, aby si naostřila drápy, nechává na něm zprávu, pocházející z pachových žláz umístěních mezi polštářky tlapek. Kočičí samci se toulají, zvláště za nocí, kdy volají samice; samice v říji to mohou dělat také a možná ještě hlučněji. Právě během těchto nočních výprav se kocouři pouštějí do vzájemných rvaček, protože oba chtějí totéž - kočku s kterou by se spářili. Aby si zachovali dobré vztahy se svými sousedy a ušetřili si nákladné návštěvy u veterináře, rozhodují se mnozí majitelé koček pro kastraci svého domácího zvířete, které naví přes noc zavírají doma.

Řeč těla
Vystrašená nebo polekaná kočka se tváří v tvář útočníkovi bude snažit vypadat větší a tak si načechrá kožich, hlavně ocas.
Útočící kočka zaujme agresivní postoj; naježené fousy, napjaté svaly a kočka tiše leží připravená údeřit.
Kočka, který leží na zádech a vystavuje nejzranitelnější část svého těla, oblast žaludku, se podřizuje útočníkovi.

Lovecké instikty kočky
  1. Kočka se plíží přitisknutá k zemi a pozoruje svou kořist.
  2. Kočka se nepozorovanš krade blíž.
  3. Náhle vyráží a vrhá se na kořist připravená zabít.
  4. Úkol je splněn - kočka chytila myš
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 A_da A_da | 11. března 2008 v 16:52 | Reagovat

Je to tady dobré moc mi to pomohlo potřebovala sem to o těch kočkách do školy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Zamilovaní zavírají při líbání oči, protože chtějí vidět srdcem